PŘÍBĚH Měl jsem něco převzít v Pršticích. Přijel jsem včas, ale dovozce se opozdil. Zůstal jsem v autě, pustil si rádio a pomalu se ponořil do sebe. Jak vše uvnitř pomalu chladlo, začal jsem si postupně podupávat do rytmu písniček. Zaparkovaný na chodníku jsem trčel i kus do silnice. Občas nás někdo obešel, protože jsme mu zavazeli v cestě a také nás objížděla auta. Zpomalovala, nebo zastavovala těm v protisměru. V mým už byla zima, nepomáhalo moc ani podupávání, ale topit se mi stoje na jednom místě nechtělo. Někudy mi sem zatéká, tak se skla ze vnitřku postupně zamlžila. A tím levé zpětné zrcátko spustilo spektákl různých září různých barev a všelijakých pohybů. V ten moment bylo po nudě, i na zimu zapomněl. Vzal jsem foťák a začal. Jak ta auta kolem svítila, brzdila a blikala, tak se různě všechna ta krása promítala na mé milé mlhy. Prošel poslední viditelný chlap, tak jsem ho taky vzal. Začalo se pomalu stmívat a optická hra se ještě dál dramatizovala. Poslední auto bylo až to s mým zbožím.