Dlouho mi trvalo, než jsem se rozhodl změnit styl z ruční kresby na vektorovou. Když stavební téma, tak exaktní kresba. Ocenit tyto kresby rozhodl údajně proděkan stavební fakulty ČVUT. Porota z Unie karikaturistů jeho výběr potvrdila.
Ve čtvrtek 9. října se v Galerii Stavební fakulty ČVUT v Praze sešlo neobvyklé společenství stavitelů — tentokrát však nikoli s helmou a projektovou dokumentací, ale s tužkou, papírem a smyslem pro humor. Vernisáž výstavy kresleného humoru České unie karikaturistů s mottem „Stavíme, jak umíme“ totiž slibovala, že se bude stavět především na dobré náladě.
A že se bylo čemu smát! Když se řekne „stavíme, jak umíme“, leckomu se vybaví křivá zeď, dveře, co nejdou dovřít, nebo kuchyňská linka, která se rozhodla žít svým životem. Jenže tady šlo o jiný druh stavění — o stavění mostù mezi uměním a vtipem. A to se povedlo.
Výstavu zahájil předseda Unie Radovan Rakus společně s doc. akad. mal. Vratislavem Ševčíkem, šéfem galerie FSv. Pár vřelých slov přidal také děkan fakulty prof. Ing. Jiří Máca, CSc., který ocenil, že studenti i profesoři mohou na chvíli odložit výpočty nosníkù a potrubí a zasmát se tomu, jak to v praxi občas vypadá doopravdy.
O hudební doprovod se postaral Pražský Hradčanský orchestr pod vedením Josefa Kocůrka a svým tradičním šarmem doladil atmosféru k dokonalosti. A že se bude na co vzpomínat, se postaral fakultní fotograf Miloš Sedláèek, který se, jak jinak, činil s přesností statika a duší umělce. A teď něco osobního. Měl jsem tu čest být Jardou Dostálem požádán o kresbu na pozvánku k výstavě – a přiznávám, že to byla pro mě pocta. O to větší radost jsem měl, když jsem si z vernisáže odnesl ocenění... a spolu s ním stavebnici Merkur. Splněný sen z dětství! Jenže ouha – jak praví staré přísloví: Pozor na to, co si přeješ, mohlo by se ti to splnit.
Doma teď trávím večery nad šroubky a matičkami, které jsou menší, než si pamatuju. Ruce se mi třesou, oči už nejsou, co bývaly, a manželka si povzdechla, že mě ztrácí – ne pro jinou ženu, ale pro stavebnici. Inu, Merkur přišel o pár desítek let později, ale radost zůstává stejná. Takže stavíme, jak umíme – a když to nejde rukama, jde to aspoň s humorem.
Michal Vaněček
