Vzniklo tím POROVNÁNÍ toho, co jsem fotil po dobu několika roků při různém počasí, ročních období a hlavně náhod, že jsem šel právě kolem ... s tříhodinovou cestou během tohoto pondělního odpoledne.
Když tudy téměř každý den chodívám, tak se mi postupně do pocitů zaznamenává dlouhý plynoucí pruh vizuálních vjemů, které se postupně mění na pamatované zážitky, podle toho, jak silně něčím zaujaly. A když si zpětně přehraji cestu, kterou jsem šel, tak mi hlavou proběhnou nejvýznamější pohledy do krajiny, které se na chvíli, či delší dobu uchovají jakoby jednotlivé fotografie vedle sebe.
Když jsou deště, je plná vody, pak se pomalu ztrácí, až zbyde vlhké bahno. Občas chodím s vnukem studánku vyčistit, ale ani to nevydrží dlouho. Popadají tam části větví a nafouká listí.
Studánku si pamatuji už od svého dětství. Chodili jsme tudy s rodiči, hráli jsme si tam s klukama. Mám pocit, že tam voda bývala stále.
Jak mám zkušenost, ani focení této studánky není jen tak. Ideální situace je, když se plná vody a obloha se odráží od hladiny. Tomu pomáhá období časného a mokrého jara, kdy je les ještě bez olistění okolních stromů.
Nenabídne-li se motiv sám, je potřeba jej vyhledat. Tenkrát jsem měl štěstí na kapku z kondezované mlhy na cestě kolem školního včelína.
Focení z blízka velkoformátem vytvoří rozmazané nekonkrétní pozadí detailu. Focení mobilem naopak, pozadí je rozpoznatelné, až ostré. Za to může optická fyzika a zákonitosti fotografování.
Mlha, protislunko a děravý les, společně s náhodou být u toho s foťákem dovede očarovat. V ostatní dny je ten stejný záběr už jen obyčejná fotka stromu a křoví.
... vrtule letadýlka se točí. To mi zbuzuje pocit letu, podporuje touhu volného pohybu na všechny světové strany, pocit nezávislosti. Ale má to háček. Celý tento výjev je vidět jen skrz pletivo plotu. Což vzletné představy jako jistá zábrana pomyslně narušuje. Smutné je i bezvětří. Také jako symbol.
Jako dítě jsem znal podobná letadýlka v zahradách. Asi na plašení ptáků, nebo jen tak pro radost. Občas měl někdo vrtuli spojenou s dynamem a napájel si s ním třeba malý tranzistorák.
V dnešní době se s nostalgií nikdo nepáře. Když vrtule, tak pořádná, křídla jsou nanic. Stačí jen směrovka, neboli korouhvička. To už je elektriky na pořádné rádio. Kolem Ostopovic je takových několik.
Když postávají na stáncích se suvenýry, tak je považuji za kýč a moc si jich nevšímám. Ale tito mají duši a skrytý život. Když se k nim člověk otočí zády tak tiše tancují, gestikulují a mávají na sebe. Když jdu kolem, vždy je pozdravím, odvrátím se, aby na chvíli ožili.
Přední hora v mlze a mlha, kam se člověk podíval.
Po pár krocích se náhle rozzářil ostrý svit
odrazu skromných zimních slunečních paprsků.
Objal mne vesmírný pocit
chladného nekonečného nedohledna i blízkosti
s kapkou majákové příchuti.
Bez mlhy je to jen obyčejný kopec.
Postupně je měla každá,
a všem alespoň chvíli slušely.
Nakonec je zadrátovali,
strčili pod napětí,
aby musely
s odporem tam a zpět
přeposílat jakýsi proud.
Kam po drátech odtekla romantika,
aby zbylo jen elektrické fungování?
Monumentální borovice na kraji Slepičky, u vstupu do Šubrťáku směrem ke Třem břízám.
Naštěstí nově vybudované vedení velmi vysokého napětí, i když probíhá těsně vedle, tak je ve větší výšce, než to původní a likvidační ochranná zóna už do jeho koruny nezasahuje.
Ze Šubrťáku se postupně stal prales. Hlavně v části od Slepičky. Popadané stromy na prudké stráni tvoří neprostupnou bariéru, ale cesta ke Třem břízám je pohodlně a bezpečně průchozí. I když vypadá dramaticky.
jsou nejslavnější a současně nejstarším přírodním útvarem na území obce. Pamatoval si je fenomenální ostopovický pamětník pan Václav Duda, jako dítě, "už vzrostlé, jako dnes", samozřejmě v daleko lepší kondici.
Mne v jejich sedle fotili moje rodiče a já v nich fotím svoje vnoučata. Jsou putovním místem, a se svým okolím mají nezpochybnitelný genius loci. Jsou symbolem historické i novodobé občanské vzájemnosti v mnoha osobních, rodinných i spolkových formách. Jsou místem společenského setkávání, turistických zastávek, nebo cílů.
Kopule izolované stanice pro simulovanou misi na Mars na nejvyšší havajské hoře Mauna Loa - projekt Hawaii Space Exploration Analog and Simulation (HI-SEAS) ...
Svoji fotku fóliovníku v jedné zahrádce na Urbanovu kopci, jsem v nadsázce nazval DOMOV.
Tehdy nad protějším lesem zapadalo slunce, prozářená průsvitná kopule působila až mimozemsky. Pocit tajemnosti podporovalo mhouření očí, okolí potemnělo, zářilo podstatné.
Nejlepší pohled na svět je prý z koňského hřbetu. Jaké měla štěstí měla ta dívenka v sedle, že celý svět pod sebou mohla takto shlédnout. A je zřejmé, že potkat koňskou výpravu na Urbanově kopci je velmi výjimečné.
Kdysi byl výhled z "Horbaňáku" neomezený. Dnes se dá podívat do kousku okolí jen vestoje na nové lavičce. To místo by rozhodně zasloužilo alespoň jednoduchou vyvýšenou dřevěnou vyhlídkovou rampu.
Čerstvě napadaný sníh překryje všechen chaos, co koncem roku na povrchu zemském zůstane a tím se stane čistou bílou tabulí pro další dočasný otisk nového života.
Od dětství jsem postupně stopy poznával. Prvně z pohádkových knížek, potom ve škole v různých přírodopisech a průběžně i venku, na zahradě, na poli, v lese.
Snadno se tam rozeznaly stopy ptáků, a kopytníků, když je stopoval nějaký člověk, tak byl otisk jeho bot taky zřejmý. Nepamatuji se, že by se objevily na okolních zasněžených cestách stopy koní, nebo dokonce od traktoru.
Zdá se mi, že nyní je to naopak, stopu srnky aby jeden pohledal, ale zato kudy se jezdí terénními osobáky je jasné na všech cestách.
Dnes už to není na první pohled zřejmé. Údolí je tím náspem rozdělené na dvě části. Ta západní nahoře kolmo navazuje na cestu mezi Třemi břízami a lesem k jezírku Na Cikánce, násep nejhlubší část údolí uzavírá. Svah na sever je zalesněn, na opačné straně jsou kaskádové zahrady. Násep pamatuji jako několik desítek metrů vysokou, nebo hlubokou hromadu hrubého písku, dnes svah je porostlý nepropustným náletovým křovím a mohutnými akáty. Někde jsou ložiska dubů a javorů. Z vrchu, z cesty po trase nedokončené německé dálnice už není dno údolí vůbec vidět.
Skrytou přírodní i společenskou dominantou pod svahem je rozlehlá louka s velkým ohništěm uprostřed. V létě se tam scházívají místní chataři, v zimě tam sídlí pohádkových dvanáct měsíčků.
Cesta kolem konce porostu východní části Údolí Šelše vede dole od dnešního jezírka až na horní cestu do Nebovid. V těchto místech se mi podařilo ulovit srnce ve skoku. Schoval jsem se za křovím, nachystal jsem fotoaparát a při bočním úskoku jsem zmáčkl spoušť. Srnec se lekl a skočil do útěku.
Rozsáhlé zvlněné pole na jihovýchodě ostopovického katastru. Různé plodiny bývají zasety v pásech, tak zvlnění se výrazně obrazově propisuje i na různé části plochy. Existuje několik míst, odkud je možné pole shlédnout a zajímavě fotit. Dalším bonusem dobrých záběrů může být mlha a nízké polohy ranního a podvečerního slunce v různých ročních obdobích. Samotné Toskánsko, a takzvané Moravské Toskánsko jsou synonymem specifických minimalistických krajinářských fotografií na světové úrovni. Toto ostopovické pole má v menším pro fotografy obdobný potenciál.
Kdykoliv se prochází okolím Druhého mostu nedokončené německé dálnice pasou se tam koně. Když jsem chtěl vyfotit podobnou, nebo rozdílovou fotku s výstavní zebrou, tak po koni ani památka. Jen mě opatrně s odstupem pozorovala kočka.
Fascinuje mě svojí spolehlivou energetickou mohutností v časové nekonečnosti. Kolem poledne má největší potenciál tu svoji energii předávat zemským tvorům a všemu kolem. Škoda, že homo technicus zatím nevynalezl dostatečně účinné využití slunečních paprsků pro svůj svět.
Naopak homo artista stoprocentně těží z ranních a podvečerních fází slunečního putování kolem denní zemské polokoule. Je to tím, že atmosférická optická spojka sluneční kotouč nad zemským horizontem výrazně zvětší a obarví do teplých odstínů a dokonce lze v krajních polohách vnímat otáčení Země. Samozřejmě tomu pomáhají různé atmosférické jevy v ročních obdobích. To vše je zdrojem emoční energie.
Les pod cestou, která vede skrz Panský vrch má v sobě tři dlouhé rokle, které vedou těsně vedle sebe až dolů k cestě od Troubsko Střelické křižovatky k Podskalnímu mlýnu. Rokle jsou od jara do podzimu téměř nepřístupné a dají se těžce projít jen v zimě, kdy opadá a zanikne veškerá zeleň. Je to prales s mnoha popadanými stromy a větvemi ke dnu jednotlivých prohlubní.
Trojúhelníkové pole na kopci mezi Šubrtovým lesem a první roklí Nohavic. Pod Slepičkou kopec uzavírá násep nedokončené německé dálnice se zmiňovanou borovicí. Od ní , pod náspem vede cesta od Prvního mostu Šubrťákem ke Třem břízám.
Jak napadne víc sněhu a Slepička není zoraná, tak se stává centrem zimních sportů. Tím, že je kopec orientován na sever, tak sníh drží docela dlouho.
Jako děcka jme jezdívali na saních i na lyžích úplně z vrchu kopce, což byla trasa lesem, dvakrát delší než jen Slepičkou a jezdilo se alternativně i vedle dolinou zmolinou.
Mapa zobrazuje okolí obce s běžně používanými cestami v lesích a mezi poli. Na některých místech je možné pohlédnout na horizont, až za hranice katastru
Tenká modrá čára je jedna z cest, kterou chodím. Trasu cesty lemují kousky příčných vrstevnic. Silná červená linka vyjadřuje chůzi do kopce, hustota vrstevnic znázorňuje přibližně prudkost stoupání. Tato cesta částečně vede přes LESNÍ NAUČNOU STEZKU NA PŘEDNÍ HOŘE, také VYCHÁZKOVÝM OKRUHEM OKRUHEM OKOLÍM URBANOVA KOPCE a NAUČNOU STEZKOU OKOLÍM ŠELŠE.