Dá se v nich toulat pomocí výběru základních kategorií v horním menu.
Také se dá přesouvat pomocí klikatelných úvodních fotek.
Některé kategorie mají v dalších úrovních podrobné informace.
Chůze, tedy ostrá kondiční, je jediný sport, který mi zůstal. Jsou údobí, kdy chodím denně na vycházky do blízkého okolí, jindy upřednostňuji práce na zahradě, nebo v dílně.
Fotografování mě provází od mládí. Do jeho technických tajů jsem byl zasvěcován spolužákem na průmyslovce. Doma jsem začal zkoušet fotit dvouokou zrcadlovkou rodičů a vyvolávat fotografie zpočátku kontaktním způsobem. Byla to fotoradost prvního řádu, že se vůbec něco objevuje. Významným přínosem bylo, když jsem na půdě u tety objevil po strejdovi metrové štosy časopisů o fotografování, to byla etapa pronikání do tajů ve výtvarné a reportážní oblasti. Od toho se postupně odvíjela dlouhodobá studentská spolupráce s Brněnským večerníkem, kam jsem nosil žánrové fotky z toulání se po Brně. Nyní se amatérsky zabývám fotografováním motivů spíše se symbolikou, nadsázkou, humorem, podobenstvím a nějakým významem.
Kreslení mě bavilo už od útlého věku, kdy se mi podařilo nějak uchopit tužku, nebo pastelku. V zaměstnání jsem si zobrazováním myšlenkových map, funkčních schématů, prostorových náčrtů pomáhal plnit a prosazovat řešení zadaných úkolů, nebo svých nápadů. Náčrty si dodnes usnadňuji vlastní uvažování, ale mnohdy i vzájemnou komunikaci. Poslední roky vymýšlím a kreslím AGROFÓRY pro časopis MECHANIZACE ZEMĚDĚLSTVÍ. Jak jsem k tomu dospěl a co tomu předcházelo podrobněji uvádím níže v odkazu CESTA KRESLENÍ.
Tvarování je herní doména každého dítěte - figurky z plastelíny, tunely do ušlapaných hromad písku, sněhuláci, nebo cokoliv z bláta, jako první produkty dětské fantazie. Velmi oblíbenou hračkou byla pro mne stavebnice MERKUR. Velmi oblíbený prostor strejdova dílna, ve které vévodil soustruh, stojanová vrtačka, svěrák se spoustou nářadí a spousta různých kovových odřezků a zbyzků, které se mi hodily.
Od ranného dětství do teď.
Od ručních kreseb po 3D počítačový design.
Od vtipů různých témat po oborové AGROFÓRY.
Je to prezentace, kterou jsem promítal na vernisáži výstavy AGROFÓRY
v Klubu Čtrnáctka
v Ratajích nad Sázavou.
Kompletní přehled AKTIVIT, PROJEKTŮ,
VÝSTAV a PUBLIKACÍ v tabulce
Do technických tajů fotografování mě nalákal spolužák Jirka Pokorný na průmyslovce. Doma jsem zkoušel fotit dvouokou zrcadlovkou rodičů a vyvolávat fotografie zpočátku kontaktním způsobem. Byla to foto-radost prvního řádu, že se vůbec něco objevuje. Významným přínosem bylo, když jsem na půdě u tety objevil po strejdovi metrové štosy časopisů o fotografování, to byla etapa pronikání do výtvarné a reportážní oblasti. Od toho se postupně odvíjela dlouhodobá studentská spolupráce s Brněnským večerníkem, kam jsem nosil žánrové fotky z toulek po Brně.
Začít dobře fotografovat tehdy nebylo jednoduché. Dnes pomáhají automatiky v mobilech a výukové programy na YouTube. Já na to měl přátele a dostupnou odbornou literaturu. Za panem „řídícím učitelem“ základní ostopovické školy, Vladimírem Kupčíkem, jsem hned začal chodit na rozpravy, co fotit a co fotkou říct. On byl respektovanou charismatickou kulturní osobností Ostopovic. Učil mě v první třídě a rád jsem za ním chodil i na sklonku jeho života pro jeho filozofické rozumy. Obrovským posunem pro mne byl příchod rychlého digitálního fotografování a vstup na sociální sítě. Miluju spolupracovat s někým, kdo umí inspirovat k nápadům nebo nabídnuté nápady po spirále společně rozvíjet. Obojí mi přineslo řadu autorských i společných synergických výstavních projektů.
Námětově největší vzrušení mi v počátcích přinášely reportážní fotky lidí z měst, dobrodružných akcí, se zachycením emocí v jejich tvářích, v jejich gestech. Svět fotografování byl pro mne pouze černobílý, tak, jak se v těch dobách v časopisech tisklo a doma chemicky vyvolávalo. Teď je to naopak barevné fotografování, díky možnosti počítačového zpracování a pro mne hlubší emotivnosti. Kdo mne inspiruje dnes? Zmíním se snad jen o jednom českém autorovi na světové úrovni. Je to válečný a sociální fotograf Antonín Kratochvil. Tvrdí, že aby někdo mohl dobře a eticky fotit takovou tematiku, v tak náročném prostředí, musí při tom s těmi lidmi žít na stejné úrovni jako oni.
Začalo to problémy s učením na strojní průmyslovce. Na technice se potíže dále prohlubovaly. Naopak moje souběžné výtvarné aktivity byly postupně vydatnější. Po studijní krizi jsem nakonec úspěšně dostudoval 4. a 5. ročník na katedře Motorových vozidel obor Automobily a traktory. Tím jsem objevil kouzlo možnosti v budoucí praxi studovanou techniku a výtvarno skloubit. Úspěšná diplomka a státnice na téma Design a konstrukce karoserie traktoru mě celoživotně nasměrovala.
Od roku 1981 do roku 2019 jsem pak pracoval ve vývoji brněnského Zetoru v odděleních Karoserie a Průmyslového designu. Při tom jsem dlouhodobě studoval Metodologii vývoje techniky v Českém manažerském institutu v Praze. Následně jsem také absolvoval dvouleté postgraduální studium Ergonomie na Strojní fakultě ČVUT v Praze. Poté jsem tři roky ergonomii externě vyučoval na VUT Brno při Ústavu konstruování na odboru Průmyslového designu.
Postupně jsem dospěl k tomu, že se u mne prolnuly a vzájemně se podpořily například znalosti koncepční techniky s kresleným humorem. Základní filozofické přemýšlení o lidské společnosti v technice mi dovolilo vkládat nadsázku do fotek. Týmová spolupráce v zaměstnání mi dala do vínku pokoru k ostatním autorům a k tvůrčím spolupracím. Nastíním i jednu zajímavou genetickou nit. Můj petřvaldský děda Rafael Hes byl grafik a malíř. A umělecký řezbář. Já jsem modeloval vyvíjené traktory v počítačovém 3D konstrukčním programu. Teď si jen tak pro radost vyrábím ze dřeva a různých nepotřebností nápadité hračky.
V každém případě fotím cokoliv, co je zvláštní, co nějak vybočuje z řádu nebo naopak nečekaně do nějakých zákonitostí vstupuje. Vyhledávám motivy se symbolikou, nadsázkou, humorem, podobenstvím a nějakým významem, přesahem nebo poselstvím. Inklinuji k opticky jednoduchým minimalistickým fotografiím, což podstatu námětu podporuje. Všechny fotky nějak upravuji, ořežu, co tam nepatří, a zvýrazním motiv. Rád fotky doplňuji a podporuji názvy, epickými i snovými popisy, které vymýšlím nebo přenáším z jiných oblastí, hraji si s písmenky, přesmyčkami a novotvary.
Když jsem projížděl do práce a z práce Brnem, velmi často jsem někde po cestě vystoupil a toulal se městem. Bloumáním a fotografováním jsem dopřával pokoj svému náročnému pracovnímu podvědomí. V té době pro mě Ostopovice neexistovaly. Znovuobjevil jsem je až jako senior. Pracuji v redakčním týmu Ostopovického zpravodaje a ve výboru Klubu seniorů. Občas také fotím na obecních společenských akcích. Je to bezva, jsem moc rád, že to tu žije tak naplno.
V ergonomii jsem studoval, v zaměstnání aplikoval a pak i přednášel pracovní vztahy člověka, stroje a okolního prostředí. Postupně jsem se prokousával základnější a obsáhlejší filozofickou problematikou – vzájemností mezi lidskou společností, planetární přírodou a globální technikou. Takto široké souvislosti jsem přímo vkládal jen do výuky. V absurdní a deformované podobě prosakují do mých Agrofórů i do fotek s podobenstvím a nadsázkou.
Rád intenzivně chodím odpradávna. Trochu forsáže tomu dal nález vyšší hladiny škodlivého cholesterolu v krvi. K větší pravidelnosti, řádu a intenzitě mě pak inspiroval rovněž spolužák Jirka. Okolí Ostopovic je pro takové počínání příznivé. Mezi dnem obce u kaple a Urbanovým kopcem nebo Třemi břízami je 95 metrů převýšení. Na udržovaných cestách a pěšinách je možné absolvovat po různých okruzích či osmičkách kilometry. Dají se chodit trasy, kdy se střídají stinné lesy s cestami prosluněnými poli. Fascinují mě výhledy na mraveniště paneláků v Lískovci a Bohunicích nebo obě údolí Šelše. Kousek za katastrem obce je působivé jezírko Cigánka. Naopak, nebaví mě oblast za železniční tratí, u dálnice, ale prý se připravuje přívětivé prostředí i tam. Vystavovat v knihovně mi nabídl pan starosta a také navrhl název výstavy Ostopovský chodec. Dal jsem dohromady výběr 25 záběrů zhruba ze sedmi let. Zimní, letní, romantické, popisné, zajímavé, krásné, za mlhy a deště… reportážní, s nadsázkou, pohádkové. Vytvořil jsem mapku trasy po místech těchto fotek a jeden den si prošel tuto trasu znovu během dvou hodin. Fotil jsem stejná místa pro srovnání, ale ty fotky neměly to kouzlo vystavených záběrů. Ale nejsou jen radosti z chození. Občas mě do kopce předběhne mladý běžec. Také toho víc prosedím u počítače, než prochodím po kopcích.
Vyrůstal jsem pod vlivem zadních stránek Mladého světa a Dikobrazu, kreslený humor mi byl blízký. Sám kreslené vtipy vymýšlím a kreslím od sedmnácti let, humor prosakuje i do mých fotografií. Motivy na focení se mi přímo nabízejí. Velmi mi pomáhá štěstí a případy, kdy jsem náhodou ve správnou dobu na místě, kde se něco děje nebo zjevuje. Foťák nosím s sebou pořád. Foto: Jiří Bajza Vnímavost také.
Dlouhodobě a pravidelně vymýšlím a kreslím vtipy na téma zemědělská technika a zemědělské společenství. Vycházejí v odborném měsíčníku Mechanizace zemědělství (MZ). Témata redakčních zadání bývají stručná. Například traktory, zpracování půdy, precizní zemědělství, sklizeň obilnin, aplikace hnojiv, doprava a manipulace v zemědělství. Někdy mě napadne princip vtipu okamžitě při přečtení zadaného tématu, jindy se trápím a pomůže mi až stres těsně před odevzdáním, ale to ten nápad musím ještě nakreslit. Do MZ jsem psával odborné články o moderních metodách i praktikách navrhování designu traktorů Zetor a jednou, pro rok 1998, jsem redakci úspěšně nabídl čtveřici kreslených vtipů. Od roku 2000 jich mám publikovaných přes tři sta, každý měsíc tvořím jeden. Mám jich oblíbených většinu, párkrát vyšly i ve zpravodaji. Agrofóry jsem několikrát po republice vystavoval, jsem členem České unie karikaturistů a s nimi se letos účastním dalších výstav, v Hradci Králové a v Praze.
Nejvíc si užívám, když potkám v obci lidi, které znám od pohledu nebo i jménem, usmějeme se na sebe a s radostí se pozdravíme. Rád se dozvídám o zajímavých aktivních spoluobčanech a píšu o nich do zpravodaje. Kladně prožívám místní bohatý komunitní život, připravuji pro jeden z příštích zpravodajů ucelený přehled událostí a aktivit. Oceňuji, že i škola vychovává své žáky k proaktivnímu příznivému vnímání obce a jejího okolí. Jsem příliš pozitivně naladěný, než abych tu chtěl něco měnit, žije se mi tu dobře.
Rozhovor s Petrem Dubjakem vedla Adéla Rujzl
